Zima ohlásila návrat a krajinu nebeských zrcadel zasypal sníh. Vyzdobil dubové aleje na hrázích, hladiny rybníků skryla ledová slupka a stoky dostaly bílé lemování. A hluboko v lesích nastalo bílé ticho, rušené jenom občasným halasem sýkorek, voláním krkavce či kroužícího dravce, a nebo kroky zvířecích kopýtek.
Mrazivé podzimní svítání po úplňkové noci. Do stříbrné mlhy se jen pomalu prolínají první sluneční paprsky. Poslední květy levandule a měsíčku v bylinkové zahradě jsou zakleté námrazou. Starý hřbitov hospitalu zní ozvěnou dávných kroků a v rodové hrobce ještě stále svítí věčné světlo. Krajina pod dotekem slunečního tepla ožívá, sochy promlouvají a...
Na jedné straně závislost na pravidelné dávce slov a podnětů, na straně druhé bezedná prázdnota, která se zmocňuje člověka, kdykoliv se cítí odpojen. Od internetu, médií, ostatních lidí, od zdrojů informací. Ale ve skutečnosti jsme po většinu doby, kdy konzumujeme informace, odpojeni sami od sebe.
Procházím se mezi stíny a barvami soumraku nad vřesovištěm. Okamžiky ticha, klidu a míru uprostřed světa, který jsme dovedli na pokraj šílenství. Chtěla bych tu zůstat a poslouchat, jak si šeptají stromy. Jenom být.