Zastavení v čase

Předjaří je vždycky trochu zvláštní čas. Jaro je ukryté pod ranní námrazou nebo sněhovým popraškem, v pevně sevřených pupenech na větvích stromů, v ledových krajkách u břehů, mezi nimiž voda začíná zpívat píseň tání. V krajině dvojího nebe táhnou hejna severských hus, které se vydávají na dlouhou pouť do hnízdišť v daleké sibiřské tundře. 

Orli mořští začínají své úchvatné svatební lety, kdy v páru padají střemhlav dolů, zaklesnuti ostrými pařáty. Od soumraku se lesy nese soví houkání, kterým si vládkyně noci označují své království v době námluv. A za svítání začíná pomalu  znít první jarní zpívání odvážných sýkorek.

I když to přes den vypadá na jaro, stále jsme ještě v zimním čase. Je chladno a pokusy nastolit předčasně vládu jara přerušuje noční mráz. 

A někdy je stejné chladno i uvnitř nás. Touha po změně, která by nás zahřála a dodala nám sílu, nedokáže prorazit nánosy únavy a obavy ze všech nejistot, kterým musíme čelit v těchto časech. Naše záměry potřebují klid k tomu, aby vyklíčily, stejně jako semínko, které leží ve studené tmavé zemi a trpělivě čeká, až ji prohřejí sluneční paprsky. V nejisté a uspěchané době, kdy se jede hlavně na výkon, je těžké nepodlehnout tlaku být víc, dělat víc, mít víc... a tedy být podle těchto měřítek úspěšný.

Dopřejme si "zastavený čas" předjaří k tomu, abychom si v sobě udělali místo pro to nové, co přichází. Mně v současnosti velká míra únavy ani nic jiného nedovoluje. Naše těla jsou moudrá a zastaví nás, když je to potřeba. A každá změna spotřebuje velké množství energie, kterou většinou nemáme nazbyt. Není lehké setrvat v tom zastavení a vnitřním útlumu, důvěřovat, že se vše děje tak, jak má. Plynout jako voda a vědět, že ten ledový příkrov nakonec roztaje.