Svědkové dávného času

Větrný říjnový den, kdy už sílí energie blížícího se Samhainu, byl k toulkám na blatech jako stvořený. 

Rozlehlé území Zbudovských blat vypadalo v minulosti poněkud divočeji a jejich původní podoba se dochovala už jen v malé části přírodní rezervace. A jen díky tomu jsem po nich mohla projít (téměř) suchou nohou od pomníku slavného sedláka Jakuba Kubaty až po zmíněnou přírodní rezervaci Mokřiny u Vomáčků.

Na blatech byly se mnou toho dne jenom kroužící káně a srnky, pasoucí se na okraji rozsáhlé laguny, vzniklé uprostřed travnatých plání po nedávných deštích. Když mne zahlédly a rozběhly se, nechávaly za sebou ve vzduchu stříbrné vějíře vodních kapek, které zářily ve slunci. Připomínalo to výjev z africké savany a jejich elegance při běhu přes zaplavená luka si nezadala s půvabem gazel. Rákosiny byly ztichlé a šeptal v nich jen vítr. Ptačí obyvatelé už dávno odletěli za jižním sluncem.

Toulala jsem se s větrem napříč blaty, užívala si teplých paprsků a nabírala sílu země, která vibrovala prastarými energiemi. Kameny, vztyčené na blatech dávno předtím, než sem přišli dnešní lidé, mi vyprávěly o časech, kdy byla tato krajina posvátná a zdejší mokřady se táhly od obzoru k obzoru. Pak lidé na jejich dávnou funkci zapomněli a přidali je do svých pověstí, které vznikly kolem popravy Jakuba Kubaty v 16. století. Možná, že kameny kdysi dávno nebyly osamocené, ale tvořily seskupení, z nichž se dochovaly už jen dva. Jedna vyšší stéla a menší menhir, který stojí několik set metrů od ní v linii potoka. Kameny na sebe "vidí" a komunikují spolu.

Zkušenosti z megalitických lokalit Anglie, Francie a Irska mi napovídaly, jak a proč tady mohly fungovat, ale nechtěla jsem si nic domýšlet. Proto jsem požádala kameny o svolení ke kontaktu a tiché meditaci, při níž mi ukázaly pár obrazů z dávných dob. A také energie, které skrze ně procházely. Potvrdilo se mi dobré načasování návštěvy, protože právě se Samhainem byla spojená jedna z jejich funkcí. Jsou tady i "tam", stojí v obou světech. A pečlivě si vybírají, kdy a komu svá tajemství prozradí. Není to samozřejmost. Na takových místech je vždy dobré mít dostatek pokory.

Nechtělo se mi odtud odcházet. Volnost a radost z otevřeného prostoru i síly místa byla opojná. Ale všechno má svůj čas. A já vím, že sem se budu ráda vracet. Cestou na autobus do Zbudova jsem si prohlédla tradiční blatské usedlosti a pak chvíli postála před nejstarší částí Kubatova statku, která ještě pamatuje statečného rychtáře Jakuba. Ale o tom zase někdy příště.

Další obrázky z toulek po Zbudovských blatech si prohlédněte na mém Instagramu.