Samhain - něco končí, něco začíná
Měsíc, v němž oslavujeme Samhain, se v keltském jazyce nazývá Samonios – období padání semen, čas, kdy staré umírá a odchází, ale zároveň vzniká zárodek nového. Samhain odpovídá Měsíci v novu, tmě před svítáním, smrti před početím nového života, chaosu před zrozením nového světla.
Samhain (Samon), Hallow Eve, Halloween, v křesťanské tradici slavený jako Svátek všech svatých, byl pro Kelty nejdůležitějším svátkem ze všech - začínal jím nový rok. V dávných dobách se jeho oslava řídila přírodními cykly, ale v uspěchané současnosti, kdy se orientujeme podle kalendáře a času na hodinkách, se tento svátek slaví poslední říjnový večer.
Pokud se dokážete nacítit na energie v přírodě, pravděpodobně už vnímáte tuto změnu při právě probíhajícím novu ve Vahách, který je navíc spojen s částečným zatměním Slunce. Přišla s chladným větrem a podvečerní bouří, která prolétla nad krajinou. S nočním deštěm, který smývá zbytek babího léta.
Samhainový čas nastává. Cesty mezi světy jsou otevřené.
Druidové by Samhain slavili v souladu s měsíčním cyklem, tedy v čase novoluní.
Za řadu let mám ověřeno, že se nejedná o jediný, přesně definovaný den, ale o období, které trvá několik dnů, často víc než týden. Je to čas, v němž se náš svět nejsilněji prolíná s těmi ostatními a doslova mizí hranice. Silná a magická doba, v níž neplatí zákony prostoru a času, kdy jako by minulost, přítomnost a budoucnost splývaly. Jde o jedno ze dvou období roku (tím druhým je Beltine), kdy se svět zjevného a skrytého stýkají nejvíce - brány se otevírají a je možné vidět i zažít věci, které jindy ne. Jsme nejblíž mystériu smrti a znovuzrození. Můžeme se snadněji spojit se svými předky, pohlédnout do věčnosti a předvídat. Samhain je svátkem konce, završení cyklu, oslavou předků, moudrosti stáří a posvátnosti smrti. Je časem, kdy sami bohové sestupují do podsvětí, časem dávných rituálů a obětí. Pro Kelty byl každý konec počátkem nového, smrt byla součástí cyklu života a pouze ona umožňovala další zrození, nový život duše. Je tedy naprosto přirozené, že pro ně byl Samhain koncem i počátkem roku.
Bohyní uctívanou v tento čas je Cailleach, jedna z podob velké Bohyně, které náleží období zimy.
Cailleach doslova znamená ženu zastřenou (ženu se závojem nebo kápí na hlavě). Právě ona prý utvářela krajinu Země: pevninu, hory, jezera s ostrovy, ale i dolmeny a menhiry (říká se, že kameny jí vypadly ze zástěry). Cailleach je bohyně darující moudrost, ta, která se zjevovala podle pověstí u lože velkých králů a hrdinů. Je spojovaná nejen se smrtí, ale i znovuzrozením, a je strážkyní kouzelného kotle, v němž se vařily lektvary, propůjčující nadpřirozené vlastnosti. Říkalo se jí také Spirálová baba, Čarodějnice, někdy Matka hor a nejčastěji jenom Stařena.
O Samhainu se jako o každém keltském svátku zapalovaly posvátné ohně.
V posvátném ohni se také spalovaly figuríny ze slámy a hadrů, které představovaly všechny strasti uplynulého roku. Jejich spálením došlo k očištění a oproštění od minulých trápení a lidé mohli začít další rok s lehčím srdcem. Se Samhainem bývaly spojeny i hody, protože v této době bylo zvykem porážet dobytek. Maso se také udilo a jinak upravovalo na zimu.
Kromě posvátných ohňů se proto o Samhainu zapalovaly také "bone fires" – ohně z kostí (pozůstatků po hodech). Jako při každém svátku se kolem ohňů tančilo a skákalo se přes ně. Ráno, po zakokrhání kohouta, když se elfové, víly, malí lidé, čarodějnice a další bytosti musely vrátit do svých světů, se ohně znovu zapalovaly od posvátných hranic.
Pro Samhain bylo typické vyprávění příběhů (i těch strašidelných) a samozřejmě věštby. Jedním ze způsobů věštění bylo vhození označeného kamene do posvátného ohně. Druhý den se z polohy kamene předpovídal osud jeho majitele. Začínalo období příprav na zimu. Všechny plodiny nesklizené z pole do Samhainu náležely duchům přírody. Neměly se sbírat i proto, že byly podle tradice nedobré anebo dokonce jedovaté (s výjimkou trnek). Všechny polní a zahradní práce tak musely být hotovy právě do tohoto svátku.
Podle některých pramenů byl Samhain také časem obětí.
Nejčastěji šlo samozřejmě o symbolické dary - různé rituální předměty a potraviny pokládané na oltář. V některých keltských kmenech ale mohli být o Samhainu rituálně obětováni pachatelé těžkých zločinů. Smysl oběti, jak ho chápaly dávné kultury, už je pro nás v dnešní době těžko srozumitelný. Podle některých autorů byl právě v tuto dobu vykonáván také starý rituál oběti krále. Existují keltské příběhy, v nichž hrdinové a králové odcházejí ze života právě o Samhainu. Což je zcela přirozené, vzhledem k tomu, jaké energie tomuto období vládnou.
V čase Samhainu mohou být vidět opravdu nadpřirozené věci. Bývá s ním spojován i tzv. divoký hon nebo zjevení, o kterých píše Vladimír Šiška v knize Keltské svátky: "O této noci vyjíždí z hlubin posvátných vrchů vojska dávných bojovníků, kteří zahynuli při obraně země. Během této noci můžete spatřit přízračný průvod nejstatečnějších hrdinů keltského světa, jak objíždí vrchol hory a poté, za naprostého ticha, vpluje opět dovnitř. Tito bojovníci, věčně spící v některých kopcích a horách, jsou připraveni - až bude nejhůř - opět vzít své meče do rukou a bránit zemi proti vetřelcům. Tato legenda se nevztahuje jen k jedné z našich nejposvátnějších českých hor, Blaníku, ale k asi dvaceti dalším kopcům v Čechách."
V této přelomové době je o to důležitější vědět a dobře si ověřovat, do jaké úrovně se při rituální a energetické práci obracíme.
Dbejme na to, aby to bylo vždy to nejčistší světlo a nejvyšší úroveň, nikoli různé cizí entity nebo lidmi vytvořené egregory, které živí nejnižší lidské emoce. V období Samhainu je velmi nebezpečné experimentovat s jakoukoliv magií a zkoušet něco nebo někoho přivolávat. Mějte na paměti, že rozhraní světů je otevřené a může k nám projít cokoliv. V naší moderní době, kdy se s oblibou "strašíme" různými hororovými příběhy, filmy i halloweenskými maskami, jsme často úplně ztratili ostražitost před skutečně nebezpečnými jevy, a někdy jim ve velké naivitě jdeme dokonce sami naproti.
Období Samhainu je nejvhodnější využít k vnitřní práci, k odpuštění a "úklidu". Nejlépe se nám může dařit čištění a náprava vztahů s předky. Prokažme vděčnost, úctu nebo alespoň porozumění všem, od nichž čerpáme svoji sílu a kde vnímáme své kořeny. Pozvěme své předky - ať fyzické nebo duchovní - k ohňům našich srdcí a navažme u nich očištěná a láskyplná spojení. Vzpomeňme na své blízké, kteří už prošli závojem času na druhou stranu a vstříc dalšímu životu. Protože mezi světem živých a mrtvých vede most - jeho jméno je Láska.