O naslouchání krajině
Během jediného dne se horké léto změnilo v podzim. Krajina se proměnila přívaly vody, které několik dní padaly z nebe. A v přírodě začalo pozvolné ztišení směrem k zimním měsícům. Ochlazení a období dešťů přináší i lidem čas ke zklidnění a prostor pro hlubší ponory do nitra. Jenom ho často z různých důvodů nedokážeme nebo nemůžeme využít.
Záplavy, které postihly některé části naší země, probudily velkou spoustu strachu a obav, i u těch, kteří jimi nebyli přímo zasaženi. Příroda a živly jsou něčím, co v lidech může probouzet hluboko uložené strachy minulých generací. Ale v mnoha případech ne dost na to, aby se chovali s respektem a opatrností.
Dopady jsou a budou velké, podobně jako tomu bylo před dvaadvaceti lety. A stejně jako tehdy se krajina dvojího nebe zhluboka napila a voda naplnila mokřady a rybníky až po okraj. Vodní krajina Třeboňska udělala to, nač byla zvyklá po staletí. Zadržela velké množství vody. Ta se rozlila v široké říční nivě a na mokrých lukách, ve svém přirozenému prostoru, který si dříve nárokovala při jarním tání a v obdobích dešťů, kdy sem přitékala voda i z pohraničních hor. Velká moudrost a prozíravost renesančních rybníkářů umožnila nepřístupnou močálovitou krajinu využít a osídlit, aniž by se tato její schopnost výrazněji snížila. Jenom se rozdělila do stovek rybníků a sítě vodních stok, která je důmyslně propojuje už pět století. Stejně tak naštěstí zůstala zachována i část zdejších rašelinišť, jejichž úloha je ve vodním cyklu krajiny nezastupitelná. Voda má paměť a své prastaré cesty dobře zná. Jen lidé na to zapomínají.
Dalších pár obrázků z krajiny dvojího nebe v době velké vody si můžete prohlédnout tady.
Bohužel jsme přes všechny své znalosti a technologie přestali naslouchat krajině a snažit se sladit své potřeby s přírodními ději a zákonitostmi. Vychýlení z rovnováhy už je příliš velké a o to větší jsou potom jeho následky. Bouře, povodně, sucho... Kéž bychom se alespoň trochu poučili a začali být zodpovědnější. A také vnímavější k přírodě, krajině, ostatním živým tvorům... a tím i sami k sobě a svému životnímu prostoru. Přírodu nelze spoutat, ovládnout nebo zavřít do klece. Jedinou cestou je porozumět jí a najít vzájemnou rovnováhu.
Měli bychom se znovu naučit naslouchat tomu, co nám říká krajina, v níž žijeme.
Prvním krokem je začít ji vůbec vnímat. Nebrat ji jen jako zdroj, kulisu k našim aktivitám nebo prostředí pro fotky a videa na sociální sítě. Opravdu ji cítit. A to vyžaduje zpomalení a ztišení. Víte, jak šeptají stromy v ranním větru? Jak zpívá voda v potoce? Jak zní spadané listí tančící ve větrném víru? Jaké ticho umí vytvořit padající sněhové vločky? Zaposlouchali jste se do zvuku deště, který se mění od lehkého mrholení až po intenzivní silný liják? Jiný zvuk má voda u rybničního břehu a jiný na volné hladině. Jinak zní ptačí hlasy za svítání a při soumraku. Krajina k nám mluví mnoha způsoby.
Odmalička jsem zvyklá zkoumat vůni vzduchu tam, kde právě jsem. Cítit chuť větru (ano, čich a chuť jsou hodně propojené smysly) a všechny vůně, které přináší. Naslouchat přirozeným zvukům přírody (proto mě tak bolí častá hlučnost lidí), hlasům ptáků a zvířat, zkrátka posilovat propojení s okolní krajinou. Mnohokrát se mi to vyplatilo, protože mě včas upozornila jak na hrozící nebezpečí, tak i na krásné a zajímavé věci. Navazuju s ní vztah jako s každým jiným živým tvorem. Neustále vnímám, že jsem její součástí. Je to nekončící dobrodružství.
Možná si vzpomenete, že jako malí jste to taky uměli. A věřím, že se to každý může znovu naučit. Zkuste třeba věnovat na pár minut víc pozornosti stromům, nebi, vodě a větru, než virtuálnímu prostředí svého telefonu. Bude vám určitě líp na duši.