Lughnasad - čas sklizně a vděčnosti

Svátek Lughnasad otevírá období Lammas. Keltové jej slavili na přelomu července a srpna na počest první sklizně. Byl to čas, kdy začínaly žně a dozrávalo ovoce. Oslava Lughnasadu byla poděkováním za dobré počasí a úrodu, tančilo se a zpívalo na počest boha Lugha, jenž dopřál klasům dozrát. I v dnešních časech je předěl léta obdobím, v němž můžeme vzdát díky za úrodné dny na cestě dalším rokem.

Je tolik věcí, za které můžeme být vděčni. Jen si to často vůbec neuvědomujeme, protože naše mysl mívá tendenci zaměřovat se spíš na nedostatky a na to, co nám chybí. Přitom svět umí být dobrým místem a ty nejobyčejnější věci a okamžiky skrývají nepopsatelnou krásu. To mi šlo včera hlavou, když jsem v horkém letním podvečeru pomáhala prostříhat růže na zahrádce své sestry a vdechovala vůni lehce uvadlých růžových lístků, které mi ležely v dlaních. Období Lughnasadu mi voní právě po odkvétajících růžích, po letních jablkách a první slámě na polích. Večery jsou ještě teplé a plné letních vůní, ale ve vzduchu časného rána už vnímám první jemné doteky chladu nadcházejícího podzimu.

Klasy, dozrálé v letním parnu, vydávají svá zrna pro lidi i zvířata.

Při východu slunce prvního dne Lughnasadu vyřkl místní druid díkůvzdání bohům a často také odsekl srpem první klasy pro zahájení sklizně. Podle pradávného zvyku se část zrna z první sklizně semlela a upekla se z ní rituální placka (chléb), kterou se podělili všichni přítomní. Tato obilná placka (často bývala ovesná) se prý pekla na ohni rozdělaném pouze z větví jeřábu. Pečení placky mohlo být spjato s původním zvykem uctívání smrti "Zeleného muže" (John Barleycorn, Ječmínek), který symbolizoval vegetační cyklus. Ten se každý rok symbolicky o žních obětoval, aby mohl vzejít nový život. Také keltský král prováděl při Lughnasadu obřad, při němž vyjadřoval úctu a vděk bohům. Ritál se odehrával na některém z posvátných vrchů nebo silových míst.

Oslavy Lughnasadu měly různé podoby podle zemí i krajů. Poslední snop sklizně se tvaroval do lidské postavy a poslední vůz, vezoucí obilí z polí, bylo zvykem ozdobit květinami. Často se také volil "pán žní" a "královna žní", kteří jej doprovázeli a dohlíželi na to, aby se dostalo obilí suché pod střechu. Poslední dožínkový snop bývalo také zvykem po celý rok nechat na nějakém významném místě, někdy se však obřadně pálil nebo zaorával do půdy, či se přidával do krmiva pro obzvlášť ceněný kus dobytka. Věřilo se, že v tomto snopu je zakletá síla plodnosti a růstu.

Oslavy Lughnasadu mohly trvat až 14 dní. Během tohoto období se pořádaly lidové veselice, závody a soutěže či sportovní klání. V době oslav byly zakázány jakékoli projevy nevraživosti, násilí a vymáhání dluhů. V tomto čase se také uzavíraly sňatky, neboť byl považován za vhodné období pro vznik šťastného a dlouholetého manželství.

Lugh byl pro Kelty významným bohem světla a řemesel.

Pro svou moudrost byl Lugh hlavním bohem keltských druidů, patronem řemeslníků i válečníků, mocný kouzelník nadaný neobyčejnými schopnostmi a vůbec jeden z "nejuniverzálnějších" keltských bohů. Zobrazován byl jako mladý muž ušlechtilých rysů s velkým kopím, doprovázený havrany, symboly moudrosti a proroctví. Po Lughovi má jméno řada evropských měst: ve Francii Lyon (Lugdunum), Loudun a Laon, v Belgii Leuven atd. Jeho jméno nesly také některé keltské kmeny, například asturští Lugonové (Španělsko) nebo Lugiové, kteří žili na území dnešního Polska.

O tom, jak se nevyplácí nedodržovat tradice a opomíjet slavnost Lughnasadu, vypovídá i jedna středověká báseň:

Za zanedbání přichází

holá hlava, ochablost, brzké šediny,

králové bez důvtipu a radosti,

bez pohostinství a pravdy.

Za co byste mohli právě teď vyjádřit vděčnost? Co dobrého letos sklízíte ve svém životě?

U mě to jsou právě ty maličkosti, krásné obyčejné okamžiky života, o kterých jsem psala v úvodu. Voňavé lístky růží v dlaních, chuť letních jablek a lesních jahod. To, že cítím chuť, nebylo v minulých měsících samozřejmostí. Pár dnů strávených s přáteli a pár krásných hodin v lese a v krajině, i když byly vykoupeny následným únavovým stavem, kdy nešlo nic, než ležet. Už jsem na tohle střídání a prudký úbytek sil připravená. Ty chvíle pod stromy a mezi skalami za to stály. Slunce na tváři, první letošní kvítky vřesu, vůně jehličí a borové pryskyřice. Sedět na vyhřáté zemi, dýchat spolu s ní, dotýkat se zvrásněných těl skal... To, o čem jsem snila v nekonečných dnech, kdy nebyla síla vstát z postele. Znovu jít krajinou, i když jen opravdu krátký kousek cesty. Vidět kvést divoké hvozdíky a spoustu dalších letních květů, pozdravit se s krkavci nad lesem a ponořit ruce a nohy do lesního potoka. Být znovu naživu.