Beltine - oheň znovuzrození

V keltském měsíci vrby konečně vítězí jaro nad zimou. Je to čas, kdy země rozkvétá, otvírá se, aby vydala nový život. Celá příroda pociťuje vzrůstající příliv energie. Giamonios (15.4. - 12.5.) znamenal čas rašení. Vrba je stromem Měsíce a životodárné vody. Byla považována za strom počátku a konce, symbol věčného koloběhu bytí.

Beltine je druhým nejdůležitějším keltským ohňovým svátkem. Jeho název se píše ve tvaru Beltine (Bel-tine), ale často také Beltane nebo Beltain. První část slova bel znamená "jasný, zářící", tine značí oheň. Je to tedy zářící, ale také "očistný" oheň. 

Beltine se jako významný den objevuje v mnoha keltských pověstech. V tento den přistáli u zelených irských břehů lidé Partholónovi, tajemný lid bohyně Danu - Tuatha dé Dannan i Mílovi synové. V předvečer svátku byl též v koženém vaku nalezen slavný Taliesin.

Den, kdy nastává Beltine, nebyl pevně daný, hlavní význam měly přírodní síly. Uvádí se, že mohl být slaven v okamžiku, kdy místní druid nalezl první kvítky hlohu.

V současné době začínají oslavy večer 30. dubna, někde také v den prvního úplňku ve znamení Býka. Jeho oslavou vstupujeme v keltském kalendáři do světlé poloviny roku (větší slunce - an ghrian mor), která je obdobím tepla, růstu a sklizně. Období tmy (menší slunce - an ghrian beag) pak převezme vládu podzimním svátkem Samhain.

V předvečer Beltinu se zhášely všechny ohně a na posvátném místě zapalovali druidové nový posvátný oheň. Oheň z devíti druhů dřeva zapaloval hlavní druid pomocí dubové třísky. Do zažehnutého ohně vhazovali lidé drobné obětiny bohům, především Belenovi, bohu Slunce, který však měl na starosti také léčivá zřídla a věštectví. Beltinový oheň zbavoval živé tvory všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodal ochranu pro období nadcházející. Také proto se o Beltinu tančilo kolem ohňů a skákalo se přes ně, často se mezi ohni prováděl dobytek, aby bylo zajištěno jeho zdraví a plodnost.

Beltinová noc se má prozpívat a protančit, je časem zábavy a veselí, radosti a lásky. Je to však také doba očistných obřadů a čas, kdy se prolíná náš svět s těmi ostatními.

Pro Kelty začínal čas Rohatého boha a Paní ze zelených lesů. Právě nyní je ta nejvhodnější doba pro magické obřady, věštění, práci v krajině, zakládání lesních či zahradních svatyní.

Noc Beltinu ale patří ještě do temné poloviny roku, až následující den náleží polovině světlé. Hranicí mezi nimi je půlnoc.Ohně této noci proto neměly jen účel očistný, ale také ochranný. Beltinová noc totiž otvírá dveře obyvatelům jiných světů - vílám, elfům a dalším tajemným bytostem. Jejich moc v těchto dnech roste a poroste až do letního slunovratu. Věřilo se, že tam, kde spolu rostou dub, jasan a hloh, je možné spatřit o beltinové noci skřítky. V tento den také lidé putovali ke vztyčeným kamenům, obcházeli je a prosili za dobrou úrodu, poklepáváním lískovými proutky o kameny či jejich poléváním se zase "přivolával" déšť. Konaly se úlitby strážným duchům domovů, stád a ochráncům bojovníků a pocestných. Trojí kruh kolem stojícího kamene, trocha mléka a chleba pro skřítky, nebo mořský písek pro vodní duchy zajistí bohatou úrodu a úlovek. Bylo třeba také obdarovat ovocné stromy, zejména jabloně, které byly uctívány jako posvátné.

O Beltinu se vztyčovaly májky, symboly plodnosti, znázorňující spojení nebe se zemí. O půlnoci nasbíranými bylinami, větvičkami a květy se pak zdobil dům - oblíbené byly snítky cesmíny, hlohu a jeřábu. Mladé ženy a dívky si mohly u bohů vyprosit krásu tak, že si před svítáním ozdobily hlavu věncem z větviček jeřábu a na obličej nanesly kapky rosy z hlohových poupat. Kdo si chtěl zajistit štěstí, přivstal si a sledoval východ slunce.

V den svátku prý Keltové volili Zeleného krále, který buď vládl celý rok, do podzimního Samainu, či jen jednu noc. Beltine byl také svátkem milenců, kteří se tohoto večera vydávali do přírody, kde se společně "zasvěcovali". Zásnubní význam mělo vzájemné obdarování věncem z březového proutí. V tomto období se prý také uzavírala zkušební manželství na "dobu určitou" - rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období prostě rozešli. A určitě není překvapením, že svátek Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením dětí. Říká se, že děti počaté na Beltine prý byly šťastné. Z těch dob nám zřejmě zůstal zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní či jiným stromem.

Tradice z jiných krajů

Ve Španělsku a Portugalsku je 30. duben slaven jako svátek mrtvých. Má to určitou logiku, protože v této době jsou, stejně jako o podzimním Samhainu, ztenčené hranice mezi světem živých a mrtvých.

Noc z 30. dubna na 1. května se také slaví jako Valpuržina noc. Valpurga byla saská bohyně a také patronka čarodějnic. Církev tento svátek nazývá Filipojakubskou nocí, na počest svátku apoštolů Filipa a Jakuba. Během této noci se měly čarodějnice slétat na kopcích a tam provozovat spolu se silami temnot nečisté orgie. Právě proti čarodějnicím se na kopcích zapalovaly ohně, které měly osvětlit co největší část krajiny a tím čarodějnicím překazit jejich plány. Kdyby snad nějaká čarodějnice na kopci u ohně přece jen přistála, mohla být okamžitě upálena; z toho také pochází dnešní tradice "pálení čarodejnic". Bylo také zvykem skákat přes žhavé uhlíky a tropit co největší hluk - čarodějnice se prý křiku a povyku bály a nepřiblížily se.

Původní radostné oslavy svátku Beltine představovaly pro středověkou církev to, co se snažila potlačovat, a jejím cílem bylo vymýtit cokoliv, co jen trochu zavánělo tím, co se považovalo za sexuální nevázanost. Z původní krásné oslavy jara a života se tak stal svátek plný strachu z temných sil a později připomínka krutosti, se kterou byly upalovány "čarodějnice" - ženy, které se jakýmkoliv způsobem vymykaly pravidlům tehdejší společnosti.